login:
heslo:
Registruj

Kalahari > Články

Into the Wild (Velikonoční expedice na Slovensko)

Slovakia expedition in the wild článek napsala Anča Rambousková, (c) 2010 Je kolem desáté hodiny večerní  31. března a ve skaut...

Slovakia expedition in the wild
článek napsala Anča Rambousková, (c) 2010

Je kolem desáté hodiny večerní  31. března a ve skautské klubovně v Ružomberoku se právě díváme na titulky velice poutavého filmu Into the wild. Většina z nás se těší do spacáku. Někdo si možná pomyslí, že by chtěl zažít podobné dobrodružství jako hrdina Chris McCandless (Alex), ale nejspíš ho nenapadne, že toto dobrodružství právě začíná.

Stejně jako Alex cestoval dlouhou dobu po státech i my se nejdříve seznamujeme s místními obyvateli a plníme při tom různé úkoly.  Pak raději už jdeme spát, přece jen nás čekají náročné dny.

Hned ráno si balíme své věci, a abychom byli s civilizací spojeni co nejméně, necháváme v klubovně své mobilní telefony, přebytečné průkazky, peníze i zbylé jídlo. Zastávka před Hypernovou – každý dostává tři eura. Na sváču? Ani náhodou. Na jídlo na celé dva dny! Chvíli nám to trvalo, ale všichni nakonec odchází s menší či větší hromádkou jídla a někteří si dokonce ještě ušetřili euro na turistickou známku. Následně symbolicky spálíme tři bankovky, stejně jako Alex si vymyslíme nové jméno a s tím vyrazíme do divočiny.

Cesta z počátku ubíhá dobře i výstup po sjezdovce jsme všichni zvládli, ale když se začínáme brodit po kolena ve sněhu, jde do tuhého. Při občasných zastávkách na oběd či svačinu (což se od sebe stejně nijak neliší) si čtením úryvků z knížky připomínáme Alexovy cesty. Cesta sněhem neubíhá zdaleka tak rychle, a když se ještě trochu ztratíme, vzdáváme se původního plánu a rozbalujeme stany na prvním příhodném místě. Podle místních zní prognózy asi takto: v noci bude mrznout, zítra sněžit, chodí tu medvědi a padají laviny. Co víc bychom si v divočině mohli přát?

Noc byla sice opravdu studená, ale očekávané vysvobození ráno nepřišlo. Místo toho sníh, kam se podíváte a ze včerejška úplně promočené boty. Skoro všichni až na pár šťastlivců se suchými botami zkouší taktiku igeliťáků. Rychle sbalit stan, do kterého už stejně nasněžilo a vzhůru na cestu. Jde se o poznání lépe, protože zmrzlý sníh se tolik neboří. Zato nás čekají cestičky přes strmé svahy, kde máme co dělat, abychom neskončili až dole (kam stejně přes tu mlhu není vidět). Minuli jsme i ceduli, která říkala něco o lavinovém poli.

Asi tak v době oběda na rozcestí nás čeká velké rozhodnutí – jít dál přes nejvyšší horu Ostredok a doufat, že stihneme autobus nebo sejít dolů a došlapat si to deset km po silnici do chaty. Nakonec se každý rozhodne jinak, a tak se dělíme na dvě poloviny. Jelikož jsem se já vydala zničit si nohy na silnici, můžu nějaké dojmy z vrcholového výstupu poskytnout úryvky z deníku jedné účastnice:

Cesta na ploskou - Stres, nervák - hezká krajina – nemohoucnost - pokoření ploské 1532! - cesta dolů - stoupání! - 2.krizová situace - Naštěstí byla přestávka - Mlíko, musli – Radost - 500m do mírného kopce - Úplně mrtvá - Pokraj sil – Vyčerpání - Konečné pokoření OSTREDOK HORE!! - Fotka (v tričkách) – KLESÁNÍ - Konečně se vyjasnilo - Nádherný výhled - Chvíle zastavení a vnímání přírody - Puchýře a 1100 klesání - Chudák nohy - vesnice se přibližovala - krutá bolest, puchýře - doraz na silnici - au! 2km už nikam - čekání na bus - ?pojede? - Cesta busem - Podmínky pro spaní - Cesta po silnici - Chvíle lesem - CHATA! - Radost vidět světýlko

V chatě se mezitím vedly samé pozitivní hovory o tom, co budeme dělat, když se nevrátí a co by dělala taková horská služba. Večer už jen teplá! večeře , nějaké zpívaní a spaní. 

Další den po tvrdé, ale nezbytné  rozcvičce nastalo další překvapení (opět citace z deníku):

Čekání na snídani - Dan:“běžte si ji ulovit“ - My, haha to budou buchty na stromech - 2králíci, rychlý nálet – máme je! - Rychlý myšlenkový pochod: králík – snídaně – ne – sranda snad - A co teď? - Píťův proslov: „vezměte si ostré nože a oblečení na ušpinění“ - Chvíli všem trvalo, než jim došlo, že králíci alias pejsek a kočička budou k večerní snídani - Všichni se pustili do práce - Poslední minuta králíků

Následná  smrt - Chudák se nepovedl - A šel viset za nohy - Pro mnohé  se rázem z králíčků stalo maso na oběd

Vysvětlení pro případné  nechápavce – jelikož Alex musel na Aljašce lovit zvěř, aby měl co jíst, nemohli bychom se spokojit s nějakou koupenou a připravenou snídaní. Místo toho jsme si pořídili dva černobílé králíky a vyzkoušeli celý postup od zabíjení, přes stahování kůže, vyvrhování vnitřností až po pečení na ohýnku. Nutno říct, že na králičí snídani asi v pět hodin odpoledne se téměř všichni velice těšili.

Večer s plnými žaludky nás ještě čekal závěrečný úsek cesty, a tak jsme se v úplné samotně postupně vydávali na cestu stejně jako Alex.

„DVA ROKY SE TOULA PO ZEMI, BEZ TELEFONU, BEZ BAZENU, BEZ SVEHO PSA, BEZ CIGARET, NAPROSTA SVOBODA, EXTREMISTA, CESTOVATEL VNIMAJICI KRASU, JEHOZ DOMOVEM JE CESTA...“

Na této cestě nás kromě  pozorování nádherné hvězdné oblohy čekala překážka v podobně ledového a místy i trochu prudkého potoka. Po usušení u ohně jsme se mohli díky zápiskům z Alexova deníku pokusit vcítit do jeho kůže v posledních dnech jeho života.

Sám – cesta směřuje od řeky – vystrašený – pomalu zabíhá do lesa – hladový – překračujeme potok – vysílený – cesta jde stále prudčeji do kopce – bezmocný – cesta už se téměř vytratila – beznadějný – hořící hřbitovní svíčka, hukot vodopádu skrytého ve tmě, na zemi ležící mrtvola s posledním vzkazem Štěstí je skutečné, pouze když je sdílené…(Alexander Supertramp)

 Možná ještě trochu zamyšleni se vracíme do chaty na teplé halušky s bryndzou a dlouho do noci (rána) se společně radujeme s kytarou, spoustou písniček, zelenýma sušenkama a velmi veselým smíchem. Zítra nás už čeká cesta zpět do civilizace.

 



Vloženo 2010-04-22 22:50:22 Autor Dan