login:
heslo:
Registruj

Kalahari > Články

Sahara

Z deníku Livingstonea

11. listopadu 1892

Magická poušť Sahara

Neskutečné horko. Kilometry daleko žádMramorové hory, oblast Sahary mezi pohoří Air a Arrakau. Niger.ný stín, kam by se dalo schovat. Písek či kámen. Najednou se přižene vítr a drobného prachu a písku jsou plné obličeje. Tak to je poušť. Může být takové nehostinné místo vůbec krásné?

Ano, nejenom že může, ono i krásné je. Každá poušť má svoji podmanivou krásu. Platí to i o Sahaře, největší poušti na zeměkouli. To že zde bývaly savany a dostatek vody, je dnes už minulostí. Dnes je situace jiná. Kamenité pláně se střídají s horami, občas následuje písek a pak zase je vyprahlá hlína. Není to ale tak, že by zde nebyla žádná vegetace. Různé trávy, občas křoví a vyjímečně i strom. Krajina se dramaticky mění. Lze najít místa, kde je louka a pasou se zde velbloudi, tak za pár desítek kilometrů je situace jiná - není zde nic kromě výhně a horka.

KArrakau - samé písečné duny. Poušť Sahara. Niger. tomu, aby si člověk Saharu zamiloval, ji musí alespoň jednou navštívit. Musí vidět a zažít sílu tohoto místa. Vidět, jak se krajina mění. Jak z kamenných plání vystupují ohromné kamenné hory, které vypadají, jako kdyby sem nějací obři nanosili tisíce ohromných kamenů. Některé jsou přitom dokonale kulaté, jako kdyby je někdo opracoval. Mramorové hory, na pomezí skalnaté části pouště a písečné části pouště. Ohromné skály z mramoru, které jsou částečně zaváté pískem. A samozřejmě písečné duny, které každý na poušti očekává. Duny, které se táhnou desítky kilometrů a vytvářejí úžasnou krajinu. Mezi tím vším naleznete malé zázraky - oázy. Ať místa plná zeleně a vody, tak i místa, kde stojí pár domů uprostřed ničeho a přesto zde žijí zde lidé. Největší překvapení je ale potkat na poušti divoká zvířata. Pozorovat gazely, které se prohánějí rozpálenými pláněmi, to je úžasný zážitek. A když v trávě u oázy najdete chameleona, nemáte vůbec pocit, že jste na poušti.

JSaharské scenerie. Oblast Adrar des Ifoghas. Mali.e jedno, kam se pouští vydáte. Zda v Mali z města Gao přes oázu Kidal do oázy Tessalit a cestou navštívíte pohoří Adrar der Ifoghas. Nebo v Nigeru z města Agadez na sever do pohoří Air a dále do písečných dun Arrakau, či na východ, opět z města Agadez, do části pouště nazývané Ténéré a na Plateau du Djado.

 

 

Oáza Oulad Said

Oáza ležící v jihozápadní části Říše je porostlá palmovými háji. Nachází se tu široká pole osázená nejrůznějšími druhy zeleniny, která se odsud rozváží do celé země. Město Oulad Said je pozoruhodné místo. Domy z červených nepálených cihel, jež se dovážejí z nedalekých dílen, a ulice lemované vysokými štíhlými palmami, až nepřirozeně kontrastují s neutěšenou, jen několik mil vzdálenou pouští, na níž se zvedají vysoké duny jako vlny na moři.
Unikátností města je velká fontána, která stojí před budovou radnice. Byla vybudovaná na počest obchodníka Hikšira ibn Rakotzce, který se hlavní měrou podílel ba sjednání příměří s kočovným kmenem Bhilardů, kteří oázu dříve ohrožovali a ničili velké množství úrody.
Obyvatelé Oulad Said jsou převážně zemědělci. Obhospodařují až nezvykle úrodná pole a pěstují na nich zeleninu, hrozny, fíky, ale především nejcennější rostliny pouště, datlové palmy.
Často se říká,

Arrakau - samé písečné duny. Poušť Sahara. Niger.

že vše v Oulad Said je z palmy. Skoro by se tomu nechalo i věřit, protože při jejím zpracování nepřijde jediná část nazmar. Kmen se užívá jako stavební dřevo nebo palivo, z drsné vláknité kůry se splétají provazy, ze stopek listů se staví střechy a z listů samotných se vyrábějí brašny, košíky, košťata a sandály.
Datle se pěstují pro přímou potřebu, k rozemletí a na sušení. Z některých druhů se vyrábí cukernatý sirup a mízu mladých palem lze nechat kvasit a vyrábět z ní chutné, vysoce opojné víno.
Datlové pecky se upraží a rozemelou na datlovou kávu. Spolu s mátovým čajem se pije za chladných pouštních večerů.


Dříve byla kolonie ohrožována neustálými nájezdy kočovných Bhilardů. Nyní je už situace lepší, protože obyvatelé Oulad Said uzavřeli s Bhilardy dohodu o tom, že za to, že je nechají na pokoji, jim budou odevzdávat část vypěstovaných potravin.
Kdysi oázou vedla poutní stezka Vanš Mahar, jedna z osmi posvátných cest, které musí při svém učení projít budoucí kněží Dissaré. Vedla do chrámu tesaného do skály, v němž bohyně v dávných dobách porazila a nechala zkamenět svého bratra Šrínagara, otce všech upírů.
Když upíři v dobách Druhého soumraku povstali, jedna z prvních věcí, kterou udělali, bylo to, že chrám zničili. Měl to být symbol toho, že už nadvláda lidí skončila.
Socha Šrínagara se ztratila. Možná zmizela v sutinách rozbitého paláce, možná ji střeží některý vampír a snaží se svého pána přivést znovu k životu.

 

 

Pohoří Ahaggar

Představte si, že se jednoho rána probudíte uprostřed obrovské saharské pouště pod kobaltově modrým nebem. Kolem dokola se tyčí vyprahlé, úchvatné skalní masivy – a vy zjistíte, že vám zamrzla voda, kterou jste nechali stát venku před stanem. Podobná zkušenost není neobvyklá pro Keltamahaky z nehostinného, ale nádherného pohoří Ahaggar v jižním Alžírsku, kteří žijí v nadmořských výškách až 3 000 metrů.

Kdysi byli Keltamahakové jedinými obyvateli této oblasti, dnes však tvoří pouze nevýznamnou menšinu žijící uprostřed stále početnější skupiny Alžířanů, kteří sem přicházejí ze severu. Keltamahakové nesou ‚arabizaci‘ svého národa velmi nelibě, neboť vede k postupné ztrátě jejich jazykové i kulturní identity. Většina obyvatel nepovažuje Keltamahaky za víc než jakousi přežívající kuriozitu z minulosti a se stejným postojem (‚kulturní zvědavost‘) k nim již dlouhou dobu přistupují také západní antropologové. Zatímco o nich a o jejich unikátním kočovném způsobu života již byly napsány doslova stovky knih, navzdory několika překladatelským pokusům před mnoha desetiletími jim nikdy nebyla zpřístupněna Kniha knih. Mezi příslušníky této (dnes již usedlé) etnické skupiny nejsou známí žádní věřící.

Keltamahakové představují jednu ze skupin Tuarégů (hovořícími různými dialekty), rozptýlených v sáhelském regionu na území Mali, Nigeru a Burkiny Faso. Mezi Tuarégy hovořícími odlišnými nářečími existují malé skupinky věřících, nicméně žádná z nich dosud nepřijala vizi k zasažení svých bratranců na severu.

Ať pozvednou svůj hlas, i poušť a její města, dvorce, v nichž sídlí Keltamahakové, ať plesají obyvatelé pohoří Ahaggar a výskají z vrcholků hor; jak praví Kniha Knih.

 

Ahaggar (arabsky: جبال هقار nebo také Hoggar) je pohoří v alžírské části Sahary. Nachází se 1 500 km na jih od hlavního města Alžíru a jeho rozloha je asi 300 000 km².

Jde o částečně vulkanický masív, jehož základem je zvětralé krystalinikum, hornina podobná žule. Tím procházejí mladší sopečné ztuhlé čedičové lávy, které tvoří místy vrstvu silnou až 180 metrů. Rozpukaný a rozsypaný povrch lávy někde připomíná obrovské haldy strusky.

Oblast pohoří Ahaggar a jižního Alžírska je domovem nomádského národa Tuaregů. Tento národ žije v oblasti již 2 000 let a jeho lidé pojmenovali pohoří Asseker („Konec světa“).

 

Můj přítel kočovník z pouště Ténéré
Stan je mu domovem, větev skříní a jeho jměním jsou kozy, ovce a velbloudi. Je tak spokojený. KALAKOA Z RODU TUAREGŮ je již jedním z mála z kdysi početné skupiny kočovníků, jejichž domovem jsou nekonečně rozsáhlá území: Aïr a Ténéré na jihu Sahary. Už mnoho let je mým přítelem kočovník z jihu Sahary. Kalakoa, z tuarežského kmene Kel Tedele, což v překladu znamená „Ti z okraje“. A skutečně, můj přítel obývá jak východní okraj pohoří Aïr, tak i západní okraj pouště Ténéré na severu státu Niger. Zcela přesně se Kalakoův stan nachází ve vádí Tiouilmas, asi 60 kilometrů dlouhém údolí, které se klikatí ze západu na východ mezi horami a štěrkovými poli z černé žuly a čediče a poté ústí do písečného oceánu pouště Ténéré. Vádí je, kromě období neúprosného sucha, často až podivuhodně zelené. Z písečného suchého koryta vyrůstají akácie, tamaryšky, pryšce a bujná křovinná vegetace. Tu a tam se najde i řídký travnatý porost. Vedle takovéto skromné pastviny stojí většinou stan Kalakoovy rodiny. Spolu s ním a jeho ženou Dakoye tam žijí jejich dvě neprovdané dcery; ostatních sedm dětí je již dospělých a kočují spolu s vlastními rodinami. Někdy se zastaví na návštěvu. Těch několik málo příslušníků rodu Kel Tedele žije ve skupinách po patnácti až dvaceti a pohybují se po údolích Aïru. Ačkoli se Kalakoova materiální výbava omezuje na to nejdůležitější, zdá se, že mu nic nechybí. Vedle stanu trčí z písku dohladka opracovaná větev, která nahrazuje skříň a police. Visí na ní kožené brašny, igelitové sáčky, hrnce, nádoby z tykve zvané kalabasy, petrolejová lampa a vaky na vodu z kozí kůže. Rodinné cennosti, jako jsou slavnostní oblečení a šperky, jsou uloženy v plechových krabicích. A kuchyně? Tu tvoří ohniště mezi třemi kameny. Dřevo kočovníci sbírají ve vádí; kmeny a větve stromů, které se staly obětí sucha. Živý strom by kočovník pokácel jen v nejvyšší nouzi.
Kromě zvířat na vzdálenějších pastvištích pobíhají v blízkosti tábora kozy, ovce, osli, velbloudi a psi. Když v noci vyjí šakali, přicházejí všechna zvířata blíž k ohni a Kalakoa se je snaží ukl
idňovat hrdelními výkřiky.
Na cizince to může působit, jako by vádí Tiouilmas bylo místem, které bylo ušetřeno prvotního hříchu. Jako by toto údolí ještě stále bylo tím rájem, kde spolu Adam a další boží stvoření žili v pokoji a dorozumívali se společnou řečí.
Nastanou ale i situace, které tento obraz harmonického kočovného života náhle zničí. O tom však více později. Nyní jen jeden příklad za všechny. V zimě roku 1885 se Kalakoa střelil svou starou puškou do nohy. Při lovu paovcí hřivnatých, což je jakýsi kříženec ovce a kozy, měl zbraň pověšenou přes rameno, když v tom se spoušť zahákla o větev akácie. Paovce loví domorodci už odedávna, neboť poskytují maso, kožešinu, kůži a šlachy. Dávka broků změnila Kalakoovu nohu v hromadu roztříštěných kostí.

 



Vloženo 2008-10-24 20:55:09 Autor Dan