login:
heslo:
Registruj

Kalahari > Články

Dadés a Todra

Z deníku Livingstonea

26. října 1892
Město Boulmalne-du-Dadés je vstupní bránou do jedné z nejdelších a nejvelkolepějších „vrásek“. Dobrá silnice se kroutí na dně zprvu širokého údolí, kde o zeleň oáz není nouze. Ty, zcela v kontrastu k okolním vyprahlým horám, jsou domovem několika berberských hliněných vesnic. První šok nám uštědří hned první exemplární ukázka zvětrávání červených žul. Rudé skály zde ve skalních stěnách vytvořily nevšední dílo s velmi příhodnsoutěska Todra
ým názvem „
Mozek Atlasu“. Druhý šok nás pak čeká v podobě jedinečné kasby Ait Arbi, sna dně soutěsky Dadéskutečného berberského velkoměsta. Hliněné noblesní vjedna z vesniček na okraji soutěsky Dadésěže cihlové barvy se zde tyčí nad bujnou zelení ke stále modrému nebi a působí tak trochu až neskutečně. Pak se údolí zužuje, říčka Oued Dadés si prokousává ve skalách sevřenou soutěsku. Cesta se vzpíná vzhůru pomocí šílených serpentin. Pentle prašné cesty, navinutá odvážně do strmé skalní stěny, překonává dobrých 400 výškových metrů a dosahuje tak horního patra údolí. Ještě než cesta dospěje do svého závěru u další zcela jedinečné kasby Msemir, opustíme údolí a vydáme se do hor. Terén zde díky mechanickému, ale také chemickému zvětrávání tvoří působivé skalní dlaždice, vedoucí někam vzhůru do neznáma. Čím výše stoupáme, tím bohatší jsou výhledy na zákruty hlubokého kaňonu, obklopeného stupňovitými tabulovými horami. Africké slunce nemilosrdně spaluje vše, co se nestačilo skrýt ve stínu oáz, chůze ve strmém svahu je vykoupen litry potu, řinoucí se ze všech kanálků. Jediným osvěžením je pohled na vzdálený, sněhem pokrytý hřeben čtyřtisícového masívu Irhil M´Goun. Konečně vrchol. Bezvýznamná hromada rudých skal v bezvýznamném hřebeni na okraji údolí Dades. Ale takových bezejmenných vrcholů máme po týdnech putování v horách Atlas v nohou již několik. Především v pouštních horách západně od sedla Tizi-n-Tischka jsme si užili a nové názvy jsme sypali z rukávu jako na běžícím pásu. Pohled na výškoměr tentokrát hovoří o dosažené výšce 2685 m a tak dáváme tomuto nenápadnému, ale dominantnímu skalnatému vršku poetické jméno „Djebel Tsoutěska Dadés
hemes
“. Výhled do typické aridní čili suché oblasti, kde spadne ročně sotva 500 mm srážek je plný barevných kontrastů. Měděné hory, rudé sutě, údolí na dně protknuté zeleným zásekem oáz tvořených vonícími mandloněmi a fíkovníky pod temně fialovým marockým nebem tvoří značně bizarní a zcela jedinečnou krajinu.

Bloudění v soutěsce Todra

Další, ještě hlubší vráskou na tváři Atlasu, je soutěska Todra. Oddělená od více zeleného údolí řeky Dadés třítisícovým masívem Adrar Mkorn nabízí úchvatné a jinde nevídané scenérie. Nedaleko samotného chřtánu soutěsky leží několik typických vesnic. Jeden z nich, nazvaný zcela výstižně Paradiso působí skutečně dojmem malého ráje. Svěže zeleným pažitem trávy protéká bublající potok s rybami, tolik vzácný stín pak poskytují mohutné palmy. Vstup do soutěsky Todra je doslova za rohem.
Mým cílem je však přechod kaňonu Todra. Vstupní portál s krvavě rudými stěnami vysokými až 300 m a šířkou, dovolující pouze průnik úzké silnice, je impozantním příslibem následujících dobrodružství. Prostředek kaňonu, objímá ještě temný stín, ale špičky stěn na čele s dominantním skalním pilířem Couchant již hoří pod náporem ranního slunce. Štěrková cesta se proplétá kolem několika impozantních zřícených skal, doplněných tu a tam solitérní palmou. Najednou se v jedné ostré zatáčce zjevuje nuzná budova a v ní malé pohostinství. S gestem zkušených světoběžníků si objednáváme „berber whisky“ neboli mátový čaj. Již dávno jsme odvykli tradičnímu anglickému pivu a také zásoby desinfekční skotské se pomalu blíži bodu nula. Ovšem „maťák“ je skutečně vynikající náhražkou všech našich zvyklostí. Čerstvě natrhaná máta v uměřeném množství vyplňuje obsah sklenice a zalitá notně oslazeným černým čajem je překvapivě osvěžující.
Cesta však pokračuje dále. Připadáme si zde jako na konci světa. Cesta se krotí v délce mnoha kilometrů až do míst, kde se krajina otevírá a servíruje výhledy do pustiny vnitrozemí a na hliněnou vesnici
Tamtetoucht.

Vzhůru do rozeklaných hor masívu Jebel Adoumaz vede kozami vyšlapaná stezka, lákající ke vstupu do neznáma. Pěšina je zcela proti logice věci velmi dobře vedená po okraji skalních útesů a tak se po namáhavém výstupu začínají objevovat první letecké výhledy na dno kaňonu Todra. Ve výši 2400 m stezka obchází jednu z bočních slepých soutěsek a větrným hřebenem erodovaných skal Jebel Timzarhat (ještě že jsme už v Rabatu zakoupili podrobnou mapu oblasti) vyjdeme k dalšímu impozantnímu „vádí“ (arabsky „řečiště“). Zde cesta končí. Pod námi se na dně kaňonu v hloubce dobrých 300 m vine náznak pěšiny, ale jak se k ní dostat je skutečným hlavolamem. Po průzkumu se podaří najít jakousi šikmou rampu, kde stále na hranici pádu scházíme po závratných okrajích jednotlivých skalních pater na dno doliny. Příkře ukloněné vrstvy, tvořené sesuvy při vodní erozi, jsou na samém pokraji schůdnosti a každá další překážka či zákruta přináší napětí, zda náš sestup nezastaví kolmý či jinak nepřekonatelný úsek. Najednou se zničehožnic objevuje zvěří vyšlapaný chodníček, který zcela bezpečně vede až na dno bočního kaňonu. Máme vyhráno, soutěska se stále více rozšiřuje a po čase dospěje přímo ve vsi, kde jsme bouřlivě přivítání (další smršť berber whisky – jak je zdejším zvykem). Podařilo se nám něco, co mnoho lidí před námi asi neabsolvovalo. Přechod dnem doliny Todra a návrat dosud nechozeným východním okrajem celého kaňonu. Dobrých 12 hodin poctivé makačky pod spalujícím africkým sluncem. Zmoženi, ale spokojeni se spolu se zapadajícím sluncem vracíme do našeho „rajského“ kempu.

 

 

 



Vloženo 2008-10-24 20:53:27 Autor Dan