login:
heslo:
Registruj

Kalahari > Články

Pevnost Nectavia I.

Na kraji vesnice zuří boj. V aréně za smíchu a nadávek se cvičí několik párů bojovníků, tak zvláštně různých... ...

Na kraji vesnice zuří boj. V aréně za smíchu a nadávek se cvičí několik párů bojovníků, tak zvláštně různých... Bledá arhenka zarputile odráží dlouhou tyčí obrovský trpasličí kyj, půlork drtí půlelfa a mladá žena a půlelfka s dalšími diváky je sledují se zatajeným dechem a každý napínavý okamžik s vyvrcholením odměňují potleskem a výskáním.


    Náhle obecenstvo utichá a chvíli je slyšet jen třeskot zbraní a hluk bojovníků. A kdesi v pozadí toho všeho ještě mladý, ale přece na pokraji života stojící chrčivý dech rytíře, který se, povšimnut sroceným davem, pomalu vleče k aréně. Konečně i bavícím se zamrzá úsměv na tváři, sklání zbraně k zemi a ustupují. V těžké zbroji, zahalen i v parnu černým pláštěm a ruku snad ze zvyku a zkušenosti stále na jílci meče, padl mezi ně. Mluví. Tiše, ale přece odříkává cosi, co slyší jen ti nejblíže. Obecenstvo je rozpolceno. Část touží slyšet slova toho umírajícího mladíka, část nechce mít s touto situací nikdy co do činění. Kolem válečníka se srotil hlouček odvážných. Ti náhle ustupují. Po rukou i obličeji má válečník černé skvnky a z očí se mu proudem řine hnis. Mluví. Snaží se natáhnout ruku s čímsi... „Pevnost... Musíte ji postavit... Nectavia...“ To jediné jsem zaslechla. Možná, že ti, co se odvážili blíže, slyšeli více z nemocných úst muže. V ruce svírá svitek a v posledním záchvěvu ji zvedá k nejblíže stojící snědé ženě, půlelfce. Prosebně se na ni dívá a z jeho pohledu pomalu mizí život. Ruka pomalu klesá. Ženě se lítostivě a soucitně zaleskne v průzračne zelených očích a v poslední chvíli ji zachytne. Muž se usměje a naposledy pohne rty. Snad poděkoval, kdo ví...


    Půlelfka si ztěžka oddychne, jako by tušila, že na svá ramena bere nekonečně těžké břemeno. Z rytířova smrtelného sevření vytrhne svitek, narovná se a pomalu začne okolo stojícím předčítat obsah. Ti jsou vyřčenými slovy svazováni neviditelnou nitkou kouzla a osudu k svitku i poslednímu slovu zemřelého. Všichni, co zaujatě naslouchají, jsou připoutáni, jejich myšlenky směřují pouze k tomu jedinému cíli, k osudu, který jim byl již dávno vroucnou všeobjímající Tethis předurčen. „... Přikazujeme mu v Gerských horách, na panství Nectavia jemu svěřenému pevnost vystavět, stálou posádkou ji obsadit a být připraven držet a bránit hranice Agoranie do posledního muže a dechu. Nositel listiny této jest nedotknutelným a neobvinitelným. Z příkazu krále mu přísluší volný průchod a veškerá pomoc a péče, kterou mu kdokoliv poskytnout může...“ Agoranie, naše země! Cokoliv bych dala za její obranu. Půjdu a postavím se jižnímu zlu!



Cesta je dlouhá a úmorná. Ragnaři, koně i ostatní zvířata, stejně tak jako čtrnácte společníků, jsou znaveni a k smrti rádi by už konečně ulehli do chladivého stínu vysokých tajemných stromů Gerských hor. Cesta přes planinu O'geria je však nevyhnutelná, Svatý les je podle zpráv v poslední době velmi nebezpečný.



Konečně! Po tolika dnech a týdnech putování jsme našli malou loučku pod strmými nehostinými vrcholky, místo určené k zbudování pevnosti Nectavia, která bude bránit Agoranii před nájezdy orků z Regye.



Společenstvo je vyčerpané, avšak nesmí váhat ani chvíli. Hned se pustili do práce, káceli silné bukové kmeny, jejichž tvrdé dřevo mělo chránit jejích životy. Práce trvaly spoustu dní, ale posádka nyní již stojící pevnosti, je na své dílo hrdá. A Tehis při ní stojí...



Vloženo 2008-08-04 23:25:26 Autor Kéďa